Individuální přístup

Každé dítě je jiné. A z toho vychází také potřeba, pracovat s každým dítětem jinak. Tempo v každém předmětu si určuje každé dítě samo podle svých schopností.


Žádné dítě u nás není "vězněm" osnov ani tematických plánů. Každé dítě má své tempo – někdo potřebuje na pochopení látky více času, jiný letí dopředu. Těm prvním nabízíme individuální doučování jeden na jednoho, těm druhým dáváme prostor jít dál – rozšiřujícím a náročnějším učivem, které rozvíjí jejich talent a zvídavost.

V každém předmětu, kde to dává smysl, nabízíme dětem více cest, jak se k učivu dostat.
Typickým příkladem je matematika – děti mají možnost poznat jak klasický přístup, tak i Hejného metodu. Každé si tak může zvolit způsob práce, který mu vyhovuje, a v něm se dále rozvíjet pod vedením učitele.

Individuální přístup u nás ale neznamená, že by se každý učil odděleně nebo jeden na jednoho. Takový model by nebyl ani reálný, ani smysluplný. Naopak – vedeme děti k samostatnosti, vzájemné spolupráci a tvořivému řešení problémů.

Neznámkujeme

Každé dítě má svůj vlastní "strom učení", na kterém vidí, jak roste a kam se posouvá.
Cítí, co mu jde snadno a kde potřebuje víc času či pomoci. Neporovnává se s ostatními, ale samo se sebou – "včera jsem to ještě nechápal, dneska už ano."

Známka sama o sobě nevypovídá o tom, kolik úsilí dítě vložilo do práce, ani o tom, zda ho učivo baví. Proto se na hodnocení díváme jinak.

Rizika klasického známkování vnímáme takto:

  • Závislost na jedničkách.
    Učení se mění v honbu za známkami. Dítě se učí kvůli výsledku, ne kvůli poznání. "Neúspěch" v podobě dvojky pak může bolet.
    Hodnota dítěte se začne měřit známkou – "Mám jedničky, jsem dobrý." A takto pak dítě hodnotí i ostatní. Často to posilují i rodiče: "Kačenka je moc šikovná, má samé jedničky!"

  • Spojení učení s frustrací.
    Úspěšné učení by nikdy nemělo bolet. Pokud dítě opakovaně zažívá neúspěch, přichází ztráta sebevědomí, chuť rezignovat:
    "Snažil jsem se, neuspěl jsem, nebaví mě to."

  • Změna smyslu učení.
    Místo "naučil jsem se něco nového" slyšíme často jen "dostal jsem jedničku". Smysl učení se tím vytrácí.

  • Porovnávání mezi dětmi.
    "Já mám jedničku, a ty?" — přitom známka neříká nic o úsilí ani o pokroku. Někdo se pro trojku nadře, jinému to jde samo. Známka jen zachytí výkon v konkrétním okamžiku.
    Výkonové učení má v životě své místo, ale přijde čas — na střední i vysoké škole. V dětství má mít hlavní roli radost z poznávání a růst vnitřní motivace.

A co tedy máme místo známek?

Naše děti neznají pojem "písemka" v tradičním slova smyslu. Každý den se učí prostřednictvím rozmanitých činností – počítají v sešitě, pracují s kartičkami či pracovními listy, píší diktáty, čtou, diskutují nebo řeší úkoly u tabule.

Učitel je při tom nablízku – buď pracuje s dítětem přímo, pomáhá mu hned rozpoznat chybu a navádí k jejímu pochopení, nebo přichází po dokončení úkolu a společně s dítětem hledají, kde se stala chyba a proč. "Povíš mi, jak jsi k tomuhle výsledku došel?" "Tohle není správně, zkus se na to podívat jinak." Takové okamžiky nejsou o trestu, ale o pochopení. Dítě má možnost chybu hned opravit a učit se z ní.

Protože frustrace nemusí přijít až s pětkou – často přichází mnohem dřív. A pokud se hromadí, mění se učení v trápení.

Možná si vzpomenete na chvíle, kdy jste stáli u tabule a na otázku "Jaké znáš členovce?" jste odpověděli "Nevím." A učitel se vás zeptal znovu. A znovu. Tak právě proto zakládáme školu, která to dělá jinak.

Když dítě něco neví, je to v pořádku. Místo opakování otázky hledáme způsob, jak mu pomoci přijít na odpověď. V matematice třeba přepočítáme příklad a zjistíme, jestli jde o chybu v postupu nebo o drobný omyl. U znalostních otázek pomůže nápověda nebo společné přemýšlení. Protože smyslem učení není "uhodnout správnou odpověď", ale pochopit, proč to tak je.

Zpětná vazba

"Děláš čím dál méně chyb a tvoje písmo je každý den úhlednější. Zkus se ještě víc soustředit na mezery mezi slovy."Takové hodnocení dítěti přesně říká, v čem se zlepšuje a na co se má zaměřit dál.

A co mu prozradí obyčejná dvojka? Nic z toho.

Naše děti dostávají každý den konkrétní zpětnou vazbu – vědí, zda úlohu zvládly, jestli chyby vznikly z nepozornosti nebo netrpělivosti, i v čem se mohou posunout.To je hodnocení, které má skutečnou vypovídací hodnotu – dává směr, motivaci a smysl.