Individuální přístup

Každé dítě je jiné. A z toho vychází také potřeba, pracovat s každým dítětem jinak. Tempo v každém předmětu si určuje každé dítě samo podle svých schopností.


Každé dítě má v každém předmětu svůj osobní plán plnění. Pokud chce, může v nějakém předmětu pracovat rychleji, než určují klasické osnovy. Zároveň si podle potřeby může dát jinému předmětu více času, pokud v něm potřebuje více zabrat. Učitel mu pomáhá se sestavením plánu (tvoří se plán na měsíc, poté pak 1x denně - konkrétní úkoly). Průběžně s dítětem hodnotí, nakolik se mu podařilo plán plnit a jak to zohlednit v plánu na další měsíc.

V každém předmětu, je-li to možné, dostane dítě k dispozici více přístupů, jak k danému problému přistupovat. Budiž nám příkladem matematika. Děti dostanou k dispozici jak klasickou výuku matematiky, tak Hejného matematiku. Jaká metoda jim bude bližší, tu budou používat a tu s nimi bude učitel prohlubovat.

Používáme mapy učebního pokroku

Tyto mapy slouží ke sledování individuálního pokroku dětí v těchto šesti oblastech:

  • český jazyk,
  • matematická gramotnost,
  • čtenářská gramotnost,
  • přírodovědná gramotnost,
  • angličtina,
  • společenské vědy.

Každá vzdělávací oblast je rozdělena ještě na několik částí (vláken), ve kterých můžeme sledovat pokrok odděleně. Mapu vzdělávací oblasti tvoří vždy šest úrovní, postupných kroků, které dítě při zvládání každého předmětu čekají.

Prostřednictvím tohoto nástroje může dítě sledovat svou vlastní cestu učením. Ve svém profilu může sledovat nejen své pokroky, ale je zde zaznamenaná i zpětná vazba k jednotlivým úkolům

Mapy slouží pro sledování od 1. do 9. třídy základní školy a jsou projektem společnosti SCIO.

Neznámkujeme

Děti mají svůj strom a sledují svůj pokrok. Velmi dobře cítí, co jim jde samo i to, co je stojí více práce. Porovnává se pouze samo se sebou - včera jsem tomu ještě nerozuměl, a dneska už to chápu! Nikoli s ostatními. Navíc známka nevypovídá o tom, kolik energie do problému vložilo, zda jej učivo baví.

Jako hlavní rizika známkování vnímáme tato:

- závislost na jedničkách - učení se samo o sobě stává druhotné, dítě sbírá jedničky a stává se na nich závislé. "Neúspěch" v podobě dvojky jej pak může zranit. Dítě pak vnímá svou vlastní hodnotu skrze známku. "Mám jedničky, jsem dobrý. Nemám jedničky..." Takto pak vnímá i ostatní. Chytří jsou ti s jedničkami. To pak posilují rodiče, když se před dítětem chlubí: "Kačenka je moc šikovná, má samé jedničky!"

- úspěšné učení nemá být nikdy spojeno s frustrací. Ta nemotivuje, ale demotivuje. "Učil jsem se, snažil jsem se, neuspěl jsem. Nebaví mě to." Při dlouhodobé frustraci přichází ztráta sebevědomí, nechuť k učení, ke škole.

- report ze školy je: "dostal jsem jedničku" místo "naučil jsem se dnes skvělou věc"

- známka nepřímo porovnává děti. "Já jsem dostal jedničku, a ty?" Nevypovídá o tom, že se někdo pro trojku nadře a jinému to v daném předmětu jde samo. Vypovídá o daném výkonu v daném momentě. I tento výkon bude jednou důležitý. Ale na výkonové učení je hromada času na střední i vysoké škole.

A co tedy máme místo známek?

Naše děti netuší, co je písemka. Každý den plní úkoly nejrůznějšího typu - práce u tabule, samostatná práce s kartičkami, práce s pracovními listy, počítání příkladů v sešitě matematiky, diktát, opis, čtení.

Při této aktivitě je buď učitel, upozorňuje na chyby ihned a pomáhá, navádí k jejich řešení nebo přijde po splnění úkolu a opravu provádí spolu s žákem. Při nalezení chyby: "povíš mi, jak jsi došel k tomuhle výsledku?", "tohle není dobře, zkus to jinak" aj. Především, dítě ihned pracuje na opravě chyby a má u sebe někoho, kdo mu, neví-li si rady, pomůže. Protože i bez pětky je frustrace kousek za rohem. A je-li dlouhodobá, je učení mučením.

Pamatujete, jak jste stávali u zkoušení před tabulí a na otázku: "Jaké znáš členovce?" a řekli "nevím"? A pamatujete na učitele, kteří byli schopni tuto otázku bez nápovědy zopakovat i třikrát? Já jo, a proto zakládám školu :-)

Když nevím, tak nevím. Máme snad tipovat? Pokud se jedná o příklad, můžu jej přepočítat a uvidíme, zda dělám mechanické chyby nebo mám špatný postup. U znalostních otázek je na místě nápověda, protože jinak se dokolečka ptám a logicky dostávám stále stejnou odpověď.

Zpětná vazba

"Děláš stále méně chyb a tvé písmo je každý den úhlednější. Zkus se ještě více zaměřit na délku mezer mezi slovy."

Tohle je popis, na základě kterého dítě ví, co dělá lépe, na co se zaměřit. Co ví z dvojky?

Naše dítě dostává každý den informaci o tom, zda uspělo v úloze, dělá-li chyby z nepozornosti a netrpělivosti i to, kde konkrétně by mělo zabrat. To je jasné sdělení, má vypovídající hodnotu.