Povídání se Simčou

Edit po 2 letech - Simča byla u počátků vzniků školky i školy od roku 2016 a také díky ní - jsme. Níže je rozhovor, který jsme spolu udělaly poslední její den u nás před odchodem na vlastní rodičovskou péči (za mě jediný rozumný název místo rodičovské dovolené).

Den D. Je čtvrtek 28. ledna 2021 a v naší nové Základní škole Mezi stromy, vydáváme naše první vysvědčení. Je tady s námi i Simča, která zde strávila své poslední čtyři měsíce před odchodem na mateřskou dovolenou. S dětmi, které několik let vedla v Motýlkovi. Tohle je její poslední den s námi.

Při této příležitosti jsme spolu udělaly rozhovor o jejích letech v Motýlkovi, o tom, zda se vrátí a co se tady naučila.

Simčo, po 4,5 letech zde dnes prožíváš svůj poslední den. Jak se cítíš?

Už jsem se na tenhle den připravovala déle, a proto mám už emoce v sobě celkem zpracované. Dneska už to tedy pro mě není napjaté a emotivní. Užívám si to.

Záměrně je rozloučení ve škole s dětmi, které jsi léta vedla v Motýlkovi, se kterým jsi byla od batolat až po školáky.

Jsem ráda, že poslední den zažívám právě s nimi, protože je znám od prcků. Vztahy s těmito rodiči máme nastavené na takové úrovni, že věřím, že tyto děti ještě uvidím. Taky bych se tady chtěla vracet s miminkem. Věřím, že zde mám dveře stále otevřené, a proto je to pro mě teď emočně snesitelnější.

Nastoupila jsi v prvních měsících Motýlka (pozn. otevřel se v červnu 2016 a Simča nastoupila v září 2016). V mých očích jsme spoluzakladatelky. Co chceš zanechat, čemu teď po tom všem věříš? Jaká je Tvá vize?

V první řadě je to komunikace na jiné úrovni než jsem byla ve školkách zvyklá. Jak vůči dítěti, vůči rodičům, mezi námi. Dále je to naše vedení dětí k samostatnosti, cílevědomosti. Je zde veliká volnost a možnost kreativního projevu jak pro dítě, tak i pro učitele. Akčnost, vystavování přírodním podmínkám, celodenní výlety, které zocelily a formovaly děti i nás.

Určitě je to taky myšlenkový přesah ve smyslu komunity. Společné tvoření něčeho jedinečného, underground. Pro mě především celodenní výlety, na kterých rostly nejen děti, ale také my. To je ten výstup z komfortní zóny. Zároveň to, čeho se ale mnozí rodiče nejvíce obávají. Že dítě bude mít mokro v botách a bude unavené.

Náš osobitý mix, kdy jsme si vzaly od každého něco - trošku klasické školy ve smyslu režimu, pravidel, lesní školky v oblasti volné hry, odolnosti, volnosti a svobody, Montessori pedagogiky ve smyslu důvěřy v dítě, jemného učení, samostatnosti. To byly i důvody, proč jsem tady vůbec šla.

Chtěla jsi někdy odejít?

Ano, jednou.

Proč jsi zůstala?

Cítím zde přesah a ten, spolu s mou motivací byly silnější než psychická zátěž, kterou jsem tehdy zažívala.

Proč jsi tehdy chtěla odejít?

Když se otevírala komunitní škola (září 2018), nebyla ještě pořádně rozjetá školka. My dvě se rozdělily, ty jsi byla ve škole a já ve školce. Narostl počet dětí. Přišli noví rodiče i kolegyně, měla jsem pocit, že to nezvládáme administrativně, kvalitativně, časově. Byly jsme zavalené a nestíhaly jsme. Pedagogika šla na chvíli stranou. Se školáky jsme občas museli přežívat dole ve školce, dokud neměli hotovou třídu na půdě. Nebyly dobré prostorové podmínky a já jsem byla psychicky vyčerpaná.

Jak se liší Simča 2016 a Simča 2021?

To je úplně jiný člověk! Kdo mě zná, ten to ví! Moje rodina, kamarádi a první rodiče, kteří jsou zde s námi tři nebo čtyři roky. Nejsem už tolik naivní, i když malý kousek důvěry jsem si ještě nechala. Naučila jsem se efektivněji komunikovat v týmu i s rodiči. Jsem teď už upřímná k sobě i ostatním.

Zažila jsem zde pedagogický progres díky obrovskému prostoru pro seberealizaci, který jsi mi dala. Dostala jsem svobodu a učila se s ní pracovat. Jsem jednoznačně sebevědomější a kompletnější, protože jsem si mnohokrát narazila čumák ve vztahu k rodičům, v týmu i s dětmi. Tyhle zkušenosti mě formovaly. Dostat se z tohoto mě naučilo mobilizovat síly. To mi pomáhá i v běžném životě.

Když se školka otevírala, my obě jsme měly otevřenou náruč - nic nebylo nemožné, individuální přístup byl veliké každodenní téma s rodiči, nekonečné e-maily, všichni všechno mohli, nikdo nic nemusel. Naší dnešní noví rodiče ví, že je to jiné. Jak to vnímáš ty?

To, k čemu jsme došly, je lepší pro budování vztahu s rodičem. My už víme, kdo jsme, co představujeme. Víme, co děláme. Máme pravidla a zásady, které nám fungují, a ke kterým jsme došli. Rodiče to cítí a už na nás tolik si nezkusí. Rodič z nás cítí stabilitu a funkčnost. Chtěly jsme vycházet vstříc a dělaly jsme to na úkor nás i dětí. Dnes máme krásné modelové situace, které nám pomohou toto zdůvodnit , že to fakt nejde. Cítíme se v tom dobře a hlavně je to ve prospěch dítěte. Došla jsem k tomu díky hluboké zkušenosti s velkými tématy: jídlo, příchody, převlékání, spaní, adaptace, platby.

Mnoho rodičů si pod pojmem individuální přístup představuje, že pro každé jednotlivé dítě a rodinu trochu poupravíme naše pravidla a koncept. Začíná to adaptací, pokračuje nároky na odlišnosti ve stravě, stránkovými emaily ohledně potřeb tohoto konkrétního dítěte. Specifiky ohledně komunikace, spánkového režimu. Jak tohle vnímáš ty?

Takto vnímaný individuální přístup není dobrý. Když rodič udělá rozhodnutí, že své dítě dá do školky, posílá jej do kolektivního zařízení, kde je přizpůsobení nutné. Nejde to tak, že mé dítě nebude jíst ve 12 ale 12.30. Že nebude sedět s ostatními u stolu. Že nebude dodržovat naše pravidla stolování. Nemůžeme pěti dětem polévku mixovat, pěti nemixovat, další s nudlemi, další bez nudlí, někdo bez masa, někdo jí jen brambory a někdo zase nebude rýži.

Je to nefunkční model a já tomu nevěřím. Toto jsme si zkusily. Chtěly jsme všem vytít vstříc a jsem ráda, že jsme to opustily. To však neznamená, že děti do jídla nutíme. To je jedna z věcí na které jsem hodně háklivá, když se děti nutí do jídla či děti musí jíst pod nějakou výhruškou. Zažila jsem to v jiných školkách.

Pozor, toto ale nechtějí děti. Děti se dokáží přizpůsobit. To chtějí rodiče. Oni sami brání přizpůsobení svého dítěte. Podněcují své dítě, staví se proti nám. Mají nevyřešená vlastní traumata a řeší si je skrze své děti. To jsou ty věty: "nesnášel jsem spaní ve školce", "nutili nás u jídla mlčet", "nesnášel jsem chodit ve dvojicích v zástupu".

Nabízíme individualitu ve smyslu odlišenému přístupu ke konkrétním dětem i rodičům. S některým je to více o komunikaci, s dalším o emocích, s jiným jdu přes dotek. I ve smyslu adaptačního programu, někdo chce jít před obědem, někdo po obědě, někdo zůstává na spaní. Máme po dohledem jen málo dětí, poznáme je velmi důkladně. Vidím jednotlivé potřeby dítěte a můžu a řeším je s rodičem. S rodičem je řeším na základě toho, že znám jejich dítě, rodiče, domácí situaci. Tohle je pro mě individuální přístup.

Začala jsi v Motýlkovi jako učitelka. Po dvou letech ses stala vedoucí školky, která se od tohoto září ještě rozrostla. Zároveň jsi zaučovala i koučovala naše chůvy v jesličkách. Stala ses mou nepostradatelnou pravou rukou. Díky Tobě jsem školku nemusela vůbec řešit. Svou kariéru před jejím přerušením končíš na pozici paní učitelky na prvním stupni ZŠ. Co vnímáš jako největší výzvu svého postupu zde, co bylo nejtěžší?

Nejnáročnější bylo vést tým a neztrácet svou vnitřní motivaci ve chvíli, kdy ji nikdo z ostatních evidentně neměl. Občas jsem měla pocit, že přichází hodně drobných krizových situací v krátkém čase a já jsem na to sama. Sama v tom smyslu, že tým nesdílel naši vizi a motivaci. Nemohla jsem kolabovat, ale musela jsem vést a vést i sebe. Motivovat. Někdy hledat řešení konkrétních situaci. Neztrácet víru, že to má SMYSL, že to má přesah a dělám dobrou věc. Když něco nefungovalo, hledat funkčnější modely.

Od jara jsme hledali někoho, kdo by dokázal Tvou práci převzít. Našli jsme Denisu, kterou jsi od září zaučovala. Dva týdny před Tvým odchodem se rozhodla podat výpověď. Jak to nyní vnímáš ty?

To byla poslední kapka naivity, o kterou jsem přišla. Ztráta té totální důvěry v lidi, o kterých jsem věřila a cítila, že jsou na správném místě. A to jsem si o ní myslela. Zklamala mě má intuice. Čtrnáct dní jsem si to přiznávala, prošla jsem celou řadou silných emocí od nepřijetí, odporu, vzteku, smutku až k pláči. Pochopitelně, na svůj odchod má právo a my to musíme respektovat. Ovšem během 4,5 měsíců bych měla bych schopná zjistit, zda tuto práci zvládnu nebo ne a byla vhodnější doba na to odejít, než týden před mým nástupem na mateřskou, kdy už nejsem schopna zaučit nikoho jiného. Mrzí mě, že školku nepředávám tak, jak jsem si to představovala do rukou člověka, který v tom bude pokračovat. To už budeš muset udělat ty.

Ale blíží se mi termín porodu, a tak pozornost obracím jinam.

Když si to připustím, i teď se mi chce brečet, protože Motýlek je mé první děťátko, které jsme spolu my dvě vypiplaly. Není to běžná práce, mělo to přesah. Mí blízcí to prožívají se mnou. Jsou tam velmi hluboké emoce. Neodcházím z práce na mateřskou, je to více. Věřím, že se to z nějakého důvodu stalo, že se školka stabilizuje. Nejsem nepostradatelná. Od předání jsem čekala více. Že když někomu dám rady, ke kterým jsem těžce přišla náročnými zkušenostmi, že je někdo bude poslouchat. A nestalo se tak.

Co bys po sobě chtěla zanechat?

Dobré jméno školky, dobré recenze ve smyslu: "dělají to tam holky srdcem", dále základy pro dobrou komunikaci. Kvalitní koncepci a organizaci pedagogického přístupu. Koncept výletů, dobrý tým. To by se mi líbilo. Přála bych si opustit tým a školku v lepším stavu a s jasnou vizí.

My dvě spolu už léta děláme úvodní setkání pro rodiče. Seznamujeme se s rodiči, kteří vybírají školku pro své dítě z mnoha dalších školek. Méně se už ví, že i my si vybíráme rodiče a rozhodně nepřijímáme každého. Zeptám se Tě na rovinu. Jaký typ rodiče Tě děsí a děláš si u něj v seznamu puntík?

Je to tištěný rozhovor, potřebovala bych předvést obličej. Je to obličej plný nedůvěry v sebe, v nás i v dítě. Pochybnost v to, zda to dítě tady chci dát do školky, do této školky, "asi bych měla, ostatní to říkají". Pochybnosti o nás - víme co děláme? Netraumatizujeme zde děti? Samozřejmě nám rodič nemůže bezvýhradně věřit po prvním setkání, když je tam příliš mnoho otázek a pochybností, jsem ostražitá. Potom rodiče starších dětí 5, 6 let, kteří přicházejí k nám do školky. Tomu jsem nikdy nevěřila.

Dále rodiče, kterým u nás jejich děti skáčou po hlavě. Rodič si nás našel jako alternativní školku, kde doufal, že dítě může vše. Něco to o něm vypovídá. Tady nebude spokojený. Dítěti před námi říká: "tady nemusíš poslouchat!" Obecně nemám ráda to slovo - poslouchat či neposlouchat dospělé.

Děsí mě nespolupracující rodič. To je ten postoj - "já a mé dítě proti učiteli". Toho nechci. Problém je, že tito rodiče ovšem často chtějí vehementně nastoupit a věří, že nás změní. A tlačí na nás a nespolupracují dlouhodobě, než konečně odejdou. Po čase už přichází tlak i z naší strany. Ale nikdy jsme nic nevzdaly bez snahy. Mnoho ne úplně skvělých začátků se přetavilo do skvělé a roky trvající spolupráce.

Simčo, vrátíš se po mateřské?

Já se vrátím. Nikdy už ale ne k dětem na 100% úvazek, pokud chci dávat pozornost rodině i práci, a dělat to dobře na obou frontách. Já bych si tak představovala, něco ve málo ve škole, kroužky s bubny a zpět k vedení školky.

"S rodiči si netykáme, přesto se však rádi máme" je naše asi rok staré heslo. Proč?

Souvisí to s tou hranicí k rodiči. Když my si s ním potykáme, stavělo mě to do pozice kamaráda či známého, kterému večer píšu sms a chci přihlásit do systému. Je pro mě pak těžké napsat - "ahoj, ne nejde to, promiň". Je to těžší situace pro nás. Vykání je dobře nastavená první hranice k rodiči. To neznamená, že nemůžeme mít kvalitní vztah, na ještě kvalitnější komunikační úrovni. Může tam být legrace i osobní přístup. Vykání je odstup.

Druhou pomocí v nastavování hranic je náš důsledný a rovný přístup ke všem rodičům. Je na nás často vyvíjen psychický nátlak ve smyslu uvolnění pravidel, ale mi se tohle nikdy nevyplatilo a jediný kdo na to vždy doplatil jsem byla já a dítě dotyčného. Mám milion historek jako příklad, ale to je na jiný rozhovor.

Na co tady nejraději vzpomínáš?

Na výlety! Ideálně na celodenní výlety vlakem do hor, na koníčky, děti unavené, my vyřízení, boty mokré, učíme se, hrajeme na kytaru, chodíme kilometry a všichni si saháme na dno sil. Smějeme se a občas přijdou i slzičky. To byly ty nejlepší akce! Děti o tom mluvily celé týdny. V tohle věřím.

Velké akce s rodiči na zahradě, kdy každý něco donese. Jíme, pijeme, děti běhají všude kolem a já se o ně nemusím starat (smích).

Besídka - maminky pláčou dojetím, my pláčeme dojetím, jak to všechno krásně klaplo a co jsme děti za celý rok naučili. Navíc jsou pak dva týdny vánočních prázdnin!

Dále jsou to rituály, na kterých nám děti psychicky nesmírně rostou, a které také stmelují naši komunitu. Michaelská slavnost, Mikuláš, svatý Martin, čarodějnice, vynášení Morany - na tuto akci budu vzpomínat do konce života. Jeli jsme s dětmi s tou dvoumetrovou bábou na klacku, ze které padaly kusy sena autobusem přes celou Ostravu a zpívaly lidovou píseň. Děti zpívaly a smály se, s kolegyní jsme se smály, řidič se smál a lidi v buse se smáli, koukali a tleskali nám!

S kým se ti tady nejlépe pracuje?

Mě se pracuje dobře s každým, protože si to tak umím nastavit. S tebou na výletech, protože jsme to měly dobře rozdělené, nezasekávaly jsme se na organizaci. Obě jsme měly hlavní cíl si to užít a co nejvíce předat dětem. S někým jiným jsem se netěšila tak jako s tebou. S Markét ve školce, bylo to vždy hodně uvolněné a veselé.

Mám tady zvláštní pozici toho zlého policajta často se cítím nepochopená. Je mi to líto. Ale s Tebou se mi pracuje skvěle. Ty jsi na to přišla, ale nám dvěma to trvalo roky. Mám pocit, že my dvě sdílíme myšlenku a koncept. Jsme v tom spolu. Na tom se potkáváme. Ty se mnou ale vycházet a pracovat umíš. Doteď jsem to díky Tvé přítomnosti nemusela moc umět, protože jsi zde byla ty, abys některé situace uhlazovala a zachraňovala. Co bys poradila ostatním, aby mě pochopili nebo co bys poradila mě?

Někdy jsem se s tebou dostávala do konfrontací a nechápala jsem tvé řešení problémových situací s rodiči. Pomohlo mi si uvědomit ten přesah, proč to děláš. Proč existuje Motýlek? Že tyto školky skoro nejsou, protože to je finanční psycho. Že to nemusíš dělat, ale můžeš to zavřít. Ale Ty jsi na sebevražedné misi za svobodu v očkování. Protože tohle není business, je to něco víc a já to z tebe vnímala. Za těchto okolností, a upozorňujeme na to všechny rodiče při prvním setkání, že klientský servis, "řekněte si a bude po vašem", zde není a nebude. Není to v našich silách nejsme dotované zařízení. A vlastně tomu ani nevěříme.

Viděla jsem, co je za tím Tvým řešením, jak náročné to je, ta práce za tím, ty souvislosti a složitost a důvod určitých rozhodnutí, která se moha zdát necitilivá, ale měla smysl. A to dovedlo školku, školu a nakonec i jesle tam, kde teď jsou.

Uvidíme, kdo nastoupí na tvou pozici. Co mu chceš vzkázat?

Musí dokázat v první řadě vést sám sebe. Musí se sebou být srozuměn a sladěn, být předvídatelný pro tým. Není nic horšího, než naštvaný šéf a nevíš proč. Nemám to ráda. A pak děláte věci, jen proto, že to on chce. Aby uměl vysvětlit ostatním smysl té práce, vizi firmy. Nevnímat sebe jako řadového zaměstnance, ale jako někoho, kdo dostal veliký prostor pro své nápady a každý den si tam může hodně věcí navymýšlet. Rozvíjí se on a táhne s sebou tým.

Aby to prostě dělal nejlépe, jak umí. A hlavně poslouchat toho, kdo mu dává dobré rady, toho, kdo si tím prošel a nebýt vůči tomu hluchý. Já bych za ně byla ráda. Já jsem si na to musela přijít sama a někdy to bylo celkem tvrdé. Nemůžeme se s každým novým člověkem, který to povede, vydat po cestě starých chyb, znovu a znovu. Nový člověk už musí pokračovat, kde jsem já skončila, nezačínat od začátku.

Tebe teď čeká nová role, budeš maminka. Na co se doma nejvíc těšíš?

Až si vyzkouším na vlastní kůži řešení problémových situací s dítětem ve věku od věku 2,5 a výš! Zda mi budou fungovat ty strategie, které jsem používala na děti ve školce u jídla u spaní, převlékání, samostatnost. Jestli mi mé znalosti a zkušenosti budou fungovat doma s vlastním dítětem. Těším se na komunikaci s dítětem a mazlení, těším se, že sama sebe poznám v novém světle. Těším se, že se u nás doma prostředí změní v Montessori hernu. A taky se těším, jestli všechno co jsem napsala, zvládnu. (hodně smíchu)

Za dveřmi teď slyšíme školáky, které jsme piplaly od 3 let, naše "první produkty". Teď je některým už 8, 10 let. Dává ti smysl, jak jsme je vedly, když je teď vidíš po pár letech?

Ano, nad tímto často přemýšlím. Děti jsou zdravě sebevědomé, samostatné, přemýšlivé. Nepapouškují slepě, mají úžasné názory, nad věcmi hodně uvažují, dokáží diskutovat mezi sebou i s dospělými. Jsou spokojené, těší se do školy, to je super! Každý, kdo má kolem sebe šesti, sedmileté děti ví, že se často už v listopadu do školy netěší. Tyhle děti jsou radostné, tvořivé, jsou dětmi.

Strávila jsi poslední 4 měsíce v naší škole. Jak ji vnímáš jako učitel, budoucí matka?

Naučila jsem se tady zajímavé věci, které se samozřejmě nedají dělat ve školce, děti zde jsou samostatnější a člověk si s přípravou může více vyhrát. Koncept Montessori, typy pomůcek se zpětnou vazbou - dokáží samostatně pracovat. Když jim dáš jistou svobodu a naučíš je s ní pracovat, krásně to funguje! Já jsem tomu nevěřila. Je to úžasné" Mám krásná videa. Baví mě tady vyváženost mezi učením, volnou hrou. Můžou mít pauzu, když potřebují. Že dokáží dodržovat pravidla. Vyváženost mezi "drilem" (čtení, psaní), svoboda, hry. Mí známí někdy stahovali své děti z alternativních škol z určitých důvodů a myslím, že odtud by je nestáhli, tady se toto neděje. Knihovna, projekty, venek.

Co tě naučili rodiče tady ve školce?

Naučili mě pracovat s emocemi. Chci všem poděkovat za pomoc. Také díky vám jsem tím, kým jsem. Každý konflikt, každá milá i nemilá zpětná vazba, konzultace s rodičem ohledně jejich dětí, bylo to velmi posilující. Každý rodič v mém posunu sehrál určitou roli. Každý mě něco naučil. Někdo lépe komunikovat, držet si odstup, hranice, a těchto nebylo málo, stát si za svým. Naučili mě prosadit si své postupy a rodiči na míru zdůvodňovat svá rozhodnutí, kterým dokázali porozumět a tím jsme se dokázali vyhnout konfliktním situacím.

Co jsem tě naučila já?

Určitě být více uvolněná v režimu u dětí, být více v radosti. Na výletech jsem se strachovala, že budou špinaví, spadnou ze stromu, byla jsem upjatější. A naučila jsi mě děti vnímat děti jako děti, že vidím kaluž a skočím, to jsem dřív neměla, raději jsem ji obešla. Hravost v přírodě a uvolnění.

Co tě naučily kolegyně?

S Markétkou i Tebou metodicky silné rozhovory o dětech, kdy jsme se dostávaly k zajímavým závěrům, a to nám pomáhalo efektivně řešit situace ve školce i škole. Naučily mě, jak s nimi mluvit, jak měnit strategie, které nefungují. Mimo jiné Kristýna mě naučila jíst čokoládu.

Jak by ses Simi, chtěla rozloučit s rodiči?

Tak tohle je ta emotivnější část. Některé jsem nepoznala tolik, jako první a druhou vlnu rodičů.

Až já budu rodič a budu odevzdávat své dítě do školky, budu chtít vědět, komu jej svěřuji. Proto jsem ráda i za první z delší řady rozhovorů s lidmi, kteří Motýlka a školu tvoří. Rodič v typu zařízení jako jsme my a sdílí jistou koncepci by se mohl snažit jít nám více naproti v komunikaci, být aktivní v akcích, podílet se na chodu, snažit se poznat učitele, kteří 8 hodin pracují s jejich dítětem.

Neexistuje dokonalá školka uspokojující všechny. Ti, kteří odešli, odešli z nějakého důvodu a kvality, které zde neměli, našli jinde. A k nám z jiných školek přišli jiní rodiče a našli zde, co nenašli jinde. Rodiče, buďte v souladu se školkou, kde dáváte své dítě. Nehledat každý den mouchy a pokud ano a jistě mohou být, řešte je vhodným způsobem - vhodný způsob není v 7.00 před dítětem a začátkem celé směny.

Přála bych si, aby i rodiče budovali vztah. My se snažíme, ale někdy jednostranně a je to vysilující. Je důležité vnášet do školky pozitivní a přátelskou energii. Někdy je pro nás smutné po celodenním výletě nebo celkovém dni, kdy do Vašeho dítěte vkládáme to nejlepší, co dokážeme slyšet jen - no, ale on tady nemá ponožku.

A je to. Netajím se tím, že kdybych neměla obrovské štěstí a nepotkala Simču, dost možná by už nebyl Motýlek, nebyly by jesličky ani škola. Mohla jsem jít dopředu, protože to všechno dokázala Simča převzít a já měla prostor pro budování. Budou mi chybět naše porady, které místo plánovaných 30 minut trvaly dvě hodiny a často byly plné smíchu. Břímě a zodpovědnost jsem tolik nevnímala, protože to nebylo všechno na mých ramenech. Byl zde rovnocenný a úžasný parťák, který se mnou tu káru táhnul. A ještě s úsměvem.

Málokdo to ví, ale i my dvě k sobě dlouho hledaly cestu, byly to měsíce a měsíce, kdy Simča uvažovala o odchodu a já o tom, fungovat bez ní. Lezly jsme si na nervy, hledaly každá sebe i jedna druhou. Společný koncept a hodnoty. Věřím, že ty nejlepší vztahy takhle začínají. A mohly jsme i mezi sebou vybudovat něco skvělého, protože jsme vydržely.

Moc se těším, až se Simča vrátí. Za sebe si nesmírně vážím její nekonfliktní a milé povahy, skvělého smyslu pro humor, ohromného přátelství, obrovské zodpovědnosti a loajality. Kvalitně odvedené práce a vlastního nesmírného nasazení.

Petra Doleželová