Proč nezdrhnout z alternativní školy, když vám dítě odrůstá?
V poslední době se kolem mě jak v naší škole tak i ve školách podobného typu otevírá téma odchodů starších dětí ze škol podobného typu.
Dát v této době dítě do alternativní, např. lesní či neregistrované školky je už vnímáno jako normální. Ale pozor, před 7, 10, 15 lety tomu tak nebylo a první zařízení tohoto typu bojovaly často o své místo na slunci. Dnes už je to trendy a skoro otázkou cti v určitých kruzích, dítěti takové místo najít. I babičky už to většinou stráví.
O level těžší to mají základní školy alternativního směru (Montessori, lesní, mix). Ale přesto je zájem o ně veliký a motivace rodičů je jasná - chceme, aby se dítě do školy těšilo, aby jej škola bavila. Vnímají, že nástup do školy a její správný výběr je veliký krok. A je! Kdo chce mít otráveného, znuděného nebo přetíženého prvňáčka? Nikdo.
Zde už se na konzultacích a dnech otevřených dveří ovšem začínají probírat i obavy: "bude naše dítě mít srovnatelné znalosti s vrstevníky?" "Jak potom přežije v džungli velké školy, když zde bude tak trochu jako v bavlnce, v malé škole, tykat si s učiteli? Zvládne ten přechod?" Musím ale uznat, že je zde mnoho rodičů, u kterých touha po spokojeném dítě šťastně hospajícím do školy překoná obavy! Jsou to dny, kdy se s rodiči potkáváme v touze toho prcka neušlapat. Chceme dítě, které se věnuje nejvíc tomu, co mu jde, co ho baví. I ostatní věci nasává, ale konec časům stresů a pláčů před pololetními písemkami! Jsou to krásné časy souznění učitele a rodiče. Chceme totéž.
Když jsme před třemi lety procházeli velkou inspekcí, ptal se mě pak inspektor na rodiče. "Jaké máte rodiče?" "Skvělé", říkám: "jsou v souladu s konceptem, děti jsou motivované z domu, spolupráce s rodiči je výborná". Sedala jsem si na lopatu a bavila osud. Přišlo varování zkušeného a pán smutně opáčil: "No, uvidíte, že se to bude měnit, jak budou děti stárnout. Priority rodičů se změní." Ano pane, měl jste pravdu!
V Hnízdě jsme na tohle téma narazili a místní ženy mě varovaly, že jim odchází dost dětí z vyšších ročníků na klasické školy či víceletá gymnázia. Proč? Mohu se domnívat a i po rozhovoru s kamarádkou (rodičem dětí) pár tipů mám:
vedou obavy o budoucnost. Zvládne jednou přijímačky na střední? Jak je může zvládnout, když nemá domácí úkoly a nenosí známky z testů? Nic se "neučí" nějak viditelně. Ze školy přichází v pohodě. To není dobré. Uspěje v konkurenci dětí, které se učí mnohonásobně více? Taky přece musí zažít tyto stresy.
nátlaky okolí - veliké téma. Když už je rodič sám pevný v kramflecích, vždy je tu babička, dědeček, tety a kamarádky, které před výše uvedeným budou varovat. Protože chtějí pro vaše dítě to nejlepší. Není to už prvňáček, dá to! "Dej ho jinam, zkazíš mu život!" Opakovaně, dokolečka. Myslí to dobře.
děti už opravdu nejsou malinké, v mimoškolních aktivitách se potkávají i s dětmi z jiných škol a je to fajn. Něco jim u nás (a kdekoli na škole) vadí - nesedí jim kantor, nechutná jídlo z jídelny, naštval je kamarád, nebaví je látka, která se zrovna probírá v zeměpisu, neradi matiku… a tak dále, až do nekonečna. Je to součást tohoto věku, kritické myšlení se rozvíjí, boj s autoritou pomalu začíná. Proč nejít jinam? Třeba je tam tráva zelenější, jídlo chutnější, učitelka hodnější a spolužáci, ti se tam určitě neposmívají! V tu chvíli, brkne-li dítě na strunu rodiče nejistého a rozkolísaného vlastními obavami o budoucnost (nejen dítěte, ale i svou - nejistota manželství, pracovní pozice, hypotéka na 30 let, zdražování všude kolem), je vymalováno.
Rodič tak trochu zapomíná, proč zde dítě dával - že je zde respektující komunikace (kterou teď ale možná vnímá jako ohrožující, protože všude v životě nebude takové prostředí a dítě by to mělo konečně zažít, ať přežije!), že tu má hromadu kamarádů (do školy si přece nechodí hrát, takové prima děti jsou i jinde), že chodíme na výlety (a kdy se jako učíte??), že má školu rádo (bude mít přece rádo každou školu, ne?), tvůrčí prostředí (možná až moc, ne?), a tak dále.
Zde bych mohla pokračovat titulkem "Jak hořet a nevyhořet", ale vlastně sama nevím. Samozřejmě, když si k dětem tvoříte vztah, pipláte si je od prvňáčků, sledujete, jak se z prťat stávají velcí lidi…jednou je pustit musíme, ale rádi bychom v pravý čas. Třeba v devítce :-) Celý život se řídím mottem: "Všechna rozhodnutí udělaná ze strachu jsou špatná."
Cítím paniku. Za mě zbytečnou. Tam, kde jsme se klepali po ramenech, jak nám to jde, dítě to baví, umí toho hromadu, ztrácíme víru, že po dobrém a takto je to cesta, a obracíme se zpět ke klasice. K výkonu. K tlaku, porovnávání. A dělají tam vůbec něco v té škole?
Ráda bych podotkla, že našimi naprosto stěžejními předměty jsou Český jazyk, matematika a angličtina. Do tohoto dáváme vše. Přírodopisy, prvouky, zeměpisy a jiné děláme zážitkově, projektově, zábavně. Koho to baví, chce a má na to hlavu, ví nesmírně mnoho. Koho to nezajímá, nebaví a nechce, nachytá v těchto předmětech méně. Ale pozor prosím - přijímací zkoušky se vesměs dělají z matematiky a českého jazyka. Nové RVP, které už slyším bušit na dveře, jde také touto cestou. Přestaňme děti přetěžovat, soustřeďme se na hlavní (práce s jazykem, pochopení textu, logické a kritické myšlení, práce s informacemi) a je to!